Quiet quitting aneb když ticho léčí

Asi před rokem se světem začal šířit nový trend zvaný "quiet quitting". Přeložit by se to dalo asi jako tichá výpověď, ale navzdory tomu pojmenování tu nejde o to, že by někdo podával výpověď, znamená to jen to, že se zaměstnanec rozhodl dělat jen to, co má ve smlouvě, nic víc a nic míň.

Není snad třeba říkat, že tohle hnutí nevzniklo u nás, ale ve Spojených státech. Tam je jistě mnohem víc lidí, kteří věří, že jejich zaměstnání určuje jejich identitu a jsou ochotní dělat vždy něco navíc, ať už jsou to přesčasy, ochota zvednout šéfovi telefon během dovolené nebo dělat práci za dva, když se zaměstnavateli "nedaří" najít náhradu za kolegu, který šel za lepším. Za to, že člověk obětuje práci svůj volný čas a osobní, rodinný i každý jiný život, dostane naději, že si zaměstnavatel jeho úsilí všimne a jednou ho odmění povýšením, což zaměstnanci dodá vážnosti a prestiže mezi jeho známými, kteří vyznávají stejné hodnoty.

Quiet quitting bylo předcházeno a částečně asi vychází z čínské myšlenky tang ping (躺平), která vznikla v roce 2020. Podle google translate to znamená "ležet naplocho". Původ to má ve rčení "Pažitka ležící naplocho se obtížně sklízí" (躺平的韭菜不好割) s tím významem, že vyznavači tohoto přístupu budou raději ležet, aby nebyli "sklizeni". Líbí se mi, jak je to poetické, ale přesto si myslím, že to stále není úplný původ podobné pracovní filozofie.

I u nás už dávno předtím mnoho lidí říkalo, že "pracují do výše svého platu".

Vraťme se do anglicky mluvícího světa. Možná tu tyhle přístupy nevymysleli, ale mají je lépe popsané než my, anglicky přece jen mluví podstatně více lidí, než česky, a v Číně zas byly zmínky o tang ping na internetu zablokovány.

Anglofonní svět má výraz "work to rule", který se hodně blíží našemu "do výše platu". Kromě toho, že tento princip odmítá dělat nějakou práci navíc, trvá také na tom, že se budou poctivě a doslovně plnit všechny příkazy. To není vůbec samozřejmé a často ani žádoucí. Většina zaměstnanců se snaží dělat svou práci dobře, což vyžaduje volnější přístup k některým pravidlům, která práci brzdí. Striktní dodržování předepsaných postupů pak vede ke snížení produktivity a výkonu a to až do té míry, že se dá mluvit o určité formě stávky.

Taktika "work to rule" je skutečně využívána jako alternativní forma stávky v případech, kdy je stávkování zakázáno. Jen pár příkladů:

• Francouzští železničáři, kteří měli zakázáno stávkovat, měli zákonem nařízeno kontrolovat každý most, přes který měl vlak přejet, a v případě pochybností se poradit s jinými pracovníky. Během sporů se zaměstnavatelem skutečně kontrolovali úplně každý most a vždy žádali o konzultace.
• Rakouští zaměstnanci pošt běžně neváží zásilky, které zcela zjevně nepřekračují váhu. V jednu dobu dodržovali pravidlo, že každá zásilka musí být vážena, nosily tedy každou k vahám a zpátky a do druhého dne zavalili pobočky nezváženou poštou.
• Američtí policisté někdy koordinují vybírání sick days a náhlé poklesy v počtu vydaných pokut také vypadají podezřele.

Přesné dodržování pravidel je také dobrým způsobem upozornit na pravidla hloupá, stanovená manažery, kteří si nenechají poradit.

Někteří považují i quiet quitting za formu tohoto "work to rule" pravidla a je proto pochopitelné, proč toto hnutí tak zatracují. Vždyť je to jako stávka bez nějak formulovaných požadavků, někdo by to dokonce mohl nazvat sabotáží.

Je to ale nepochopení toho, co vlastně quiet quitting znamená. Nepochybně je to i kvůli tomu názvu, který se ujal, protože zní tak jaksi úderně, přestože zásadně míjí podstatu. Název je to pěkný a svědčí o tom i všemožné modifikace, jako třeba quiet hiring (zaměstnavatel dává zaměstnanci nové zodpovědnosti mimo jeho popis práce) nebo quiet cutting (zaměstnavatel se chce vyhnout propouštění zaměstnanců a tak je přeřadí na horší pozice, s nadějí, že sami dají výpověď). Všechno to jsou ale jen nová hezká jména pro dávno známé fenomény. Asi je vymysleli profesionální obrážeči televizních rozhovorů, když zjistili, že quiet quitting přestává televize zajímat.

Quiet quitting nemá za cíl poškozovat firmu, ale nepoškozovat zaměstnance. Nemůže tu být řeči o nějaké formě stávky, tím méně, že neprobíhá nijak organizovaně, ale každý zaměstnanec je praktikuje sám ve svém vlastním měřítku. Holt lidem jde i o jiné věci, než o úspěch v zaměstnání, a nejsou ochotní obětovat všechnu svou energii chimerické vyhlídce na možné povýšení.

A mají pravdu. Upřímně, usilovná práce není to, co přináší v zaměstnání postup. Žádná firma nebude chtít povýšit zaměstnance, který si na svém místě vede výjimečně dobře, aby se pak stala obětí Peterova principu. Není tedy divu, že zaměstnanci, kteří si toto uvědomili, nechtějí už vyvíjet zvláštní úsilí, které nebude oceněno. A firmy by místo hořekování nad línými zaměstnanci měly spíše ocenit, že si tito našli způsob, jak plnit, co se od nich očekává, a přitom nevyhořet.