Před monitorem za maskou

Začněte den online meetingem a vaše nálada bude spolehlivě pokračovat směrem, který nastavil budík. Připojíte se, a než naběhnou záběry z kamer, můžete si prohlížet profilové fotky ostatních účastníků. Obrázky krásných, upravených, usměvavých lidí (mnozí z nich na dovolené), se pak postupně začínají měnit v bledé, rozcuchané kreatury ve špatně osvětlených kobkách, některé ve vesmírných lodích, malovaných žákem druhé třídy pod tlakem přísného deadlinu. Nezdravě nazelenalé obličeje s očima pokorně sklopenýma k telefonu těsně pod úrovní záběru kamery.

Tyhle ranní meetingy slouží k rychlé synchronizaci týmu, tak aby se všichni sladili o tom, jaké jsou aktuální priority, úkoly a případné překážky. Bývají hned na začátku pracovní doby, aby se vedoucí mohl ujistit, že jsou všichni vzhůru. Musí být alespoň natolik při smyslech, aby dokázali říct, co plánují tento den dělat, a že nemají žádné problémy. A nadřízení mají dobrý důvod žádat, aby měli všichni zapnuté kamery.

Jeden bývalý kolega naučil svého papouška říkat "no issues" a nechal se jím pak zcela zastupovat. V jednu chvíli začal papoušek zcela spontánně opakovat po šéfovi, čímž svému majiteli slušně nastartoval kariéru. Jenže pták se nudil a jak kloval do kláves, spustil jednou kameru a bylo po iluzi. Nešťastný kolega se zkoušel vymlouvat na pokročilý AI filtr, ale neprošlo mu to, a papoušek musel letět. Toho to ale nezlomilo, naučil se ještě pár dalších slov a teď je z něj agile coach.

Jsou to převážně manažeři, kdo prosazují zapínání kamer, a důvodem není jen obava z toho, že šéfují týmu cvičených zvířat. Mají množství dalších argumentů, jako třeba posílení soudržnosti týmu, větší angažovanosti, týmové kultury a tak dále. To nejdůležitější by se asi dalo definovat jako neverbální komunikace. Kamera těžko někoho přiměje, aby se více soustředil, ale je větší šance, že bude vidět, když nedává pozor. Všímavý řečník by pak mohl svůj projev přizpůsobit (zkrátit).

Můj názor je, že manažeři jsou ti, co častěji mluví, a právě proto chtějí vidět tváře svých posluchačů, aby neměli pocit, že nahrávají podcast. Možná jim dokonce připadá, že když své podřízené nevidí, tak neexistují. Je za tím strach z bubáků, který si nesou z dětství. Pamatují si, že když schovají hlavu pod přikrývku, bubák přestane existovat. Ve zralém věku jde samozřejmě o bubáka metaforického.

Existuje studie (Drivers and social effects of the decision to turn on one's camera during videoconferencing in groups | Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace), podle které jsou lidé, kteří si zapínají kameru, vnímáni jako sebevědomější, a sami se tak také vnímají. Nebylo ale zjištěno, že by byli vnímáni jako přátelštější nebo ochotní pomoci. Stejná studie také říká, že kamery zvyšují pocit sounáležitosti, a že je pro každého účastníka přínosné, když vidí ostatní, ne tolik když ukáže sebe.

Když se to vezme z pohledu jednotlivce, nejsou už kamery tak super. Bylo prokázáno, že kamery podporují "zoom fatigue" - něco jako únavu z meetingů a tím snižují výkonnost zaměstnance. Tento efekt byl silnější u žen a nových zaměstnanců, což naznačuje, že příčinou by mohla být vyšší potřeba sebeprezentace. Podle výzkumu americké psychologické asociace (Having your camera on during virtual meetings promotes "Zoom fatigue" -- especially among women and newer employees) si ženy dávají větší pozor na to, jak se prezentují. Důvodem je obava, že by mohly být vnímány jako méně kompetentní, a také to, že společenské normy kladou větší důraz na vzhled žen než mužů.

Carl Gustav Jung k svému štěstí online meetingy nezažil, ale termín persony, který zavedl, jako by z nich přímo vycházel.

V Jungově pojetí je persona maska, kterou ukazujeme okolnímu světu. Je to role, kterou přijímáme, abychom zapadli do společnosti. Persona je podle Junga spíše součástí kolektivní psýché než naší vlastní, a pokud se s ní příliš ztotožníme, brání nám to v psychologickém vývoji. Pro život ve společnosti ale tuto masku potřebujeme, bez ní bychom nebyli přijati. (Persona (psychology) - Wikipedia)

Schovávat se za maskou a hrát roli je náročné. Obzvlášť, pokud jsme k tomu nuceni nejen na veřejnosti, ale i doma. A už vůbec nepomáhá, pokud se u toho sami vidíme, což nám připomíná, že si na sebe musíme dávat pozor.

Musíme udržovat rovnováhu. Pokud po nás manažer požaduje, abychom měli kamery zapnuté, je to nejspíš proto, že jsou zodpovědní za atmosféru v týmu, a z tváří svých podřízených chtějí vyčíst, jak jsou dostupní a angažovaní a podchytit případné problémy nebo demotivaci. Zároveň by si měli uvědomovat, že pro některé členy týmu mohou být kamery obzvlášť stresující.

Zdá se, že kamera je, jako tolik jiných věcí, dobrý sluha, ale špatný pán, a měla by se užívat s rozmyslem. Když si ji zapnete, pomůžete kolegům pochopit, jak se cítíte. Posílíte týmovou soudržnost, ale vám samotným to spíše uškodí. Pokud tedy nejste papoušek.