Korporátní bullshit

Když jsem poprvé slyšel výraz "corporate bullshit", myslel jsem si, že je to výraz nehodný vzdělaného a kultivovaného člověka. Spíše něco, co vyhořelý a s vývojem své kariéry nespokojený zástupce asistenta druhého kopírovače utrousí někde u sté stránky povinného školení o tom, jak se díky originálnímu využití blockchainu, AI, parního stroje či čehokoli, co je zrovna trendy, stane jeho zaměstnavatel leaderem na trhu jízdních kol, přestože do té doby vyráběl pružiny do hodin a mlýnky na kávu.

Ale ne, bullshit je vědecký termín. A pracuje s ním i studie, která letos vyšla z Cornell University. Podle autorů studie je korporátní bullshit "sémanticky prázdný a často matoucí způsob komunikace, který využívá korporátní buzzwordy a žargon zavádějícím způsobem". Zní chytře a profesionálně, ale ve skutečnosti sděluje málo nebo vůbec nic.

Bullshit se používá k tomu, aby mluvčí vytvořil zdání kompetence nebo informovanosti, i když, jak se říká, vaří z vody. Nietzsche o takových říká, že "kalí svou vodu, aby se zdálo, že je hluboká". V organizacích může být účelem stoupání po kariérním žebříčku. Může také jít o záměrné oklamání nadřízených, přesouvání viny, management společnosti zase třeba nechce nějakou informací vyděsit stakeholdery.

A pan profesor Littrell, autor výše zmíněné studie, vymyslel způsob, jak změřit, jestli na ty bullshity někdo skočí. Přišel s Corporate Bullshit Receptivity Scale (CBRS), což je škála, podle které se dá srovnat, jak je kdo náchylný bullshitu věřit.

Littrel shromáždil rozsáhlý seznam korporátních buzzwordů a žargonových výrazů z reálného firemního prostředí. Z nich pak pomocí předem připravených jazykových šablon vytvořil desítky gramaticky správných vět, které zněly jako výroky z výročních zpráv, porad vedení nebo motivačních prezentací, ale záměrně postrádaly jasný význam. Následně nechal stovky respondentů hodnotit, nakolik jednotlivé výroky působí jako projev obchodní prozíravosti a manažerské kompetence. Pomocí toho odlišil lidi náchylné ke korporátnímu bullshitu od těch, kteří k podobným formulacím přistupovali skepticky. Výsledkem byla škála CBRS, která umožňuje tuto náchylnost měřit.

Respondenti měli kromě těch náhodně generovaných nesmyslů hodnotit i skutečné výroky převzaté z dopisů akcionářům výročních zpráv a podobných korporátních materiálů. Stejně jako vy nebo já, i autoři studie si kladli otázku, jak si mohou být jistí, že jejich "skutečné" věty nejsou také bullshit? Zjistili, že nemohou. Několik autentických korporátních výroků totiž dopadlo tak špatně, že je museli z analýzy vyřadit. Věda tak potvrdila něco, co zaměstnanci tušili už dávno. Pokud potřebujete statistickou analýzu k rozlišení smysluplného sdělení od úplného nesmyslu, není to úplně dobrá zpráva pro korporátní komunikaci.

Studie ukázala, že lidé, kteří jsou náchylnější věřit korporátnímu bullshitu, vykazují také horší analytické myšlení, nižší inteligenci (měřenou testy) a dělají horší pracovní rozhodnutí. Hlavně jsou ale náchylnější sami šířit bullshit dál. Pak je to jako s plísní v lednici. Stačí jeden zapomenutý jogurt a za týden máte celou ekosystémovou transformaci.

A v tom, myslím, spočívá zásadní problém. Jak se jednou bullshit zakoření, je těžké se ho zbavit. Protože ti, co ho sami začnou používat, působí dojmem, že firmě věří, rozumí její strategii a jsou připraveni facilitovat cross-funkční value creation prostřednictvím end-to-end integrace klíčových kompetencí a orchestrace transformačních iniciativ napříč celým organizačním ekosystémem.

Jak s korporátním bullshitem bojovat, to už nám pan profesor Littrell neříká. Klíčem ale musí být přimět všechny, aby se vyjadřovali co nejjasněji. Když nám někdo řekne, že máme leverageovat synergie napříč produktovými streamy, položme mu otázku, co tedy máme od příštího týdne dělat jinak. Všichni si musí uvědomit, že schopnost vysvětlit problém jednoduše je známkou, že mu mluvčí skutečně rozumí.

Když se lidé neptají, nemusí to znamenat, že rozumí. Třeba mají jen pocit, že by narušili nějaký tajný rituál. Některé korporátní věty totiž znějí tak posvátně, že by jejich přerušení mohlo přivolat démona odpovědnosti.

Bullshit má na své straně tu výhodu, že opravdu chytře zní. Lidé mají tendenci věřit tomu, že pokud něco zní jako poezie, musel autor dát stejnou péči i myšlence stojící za všemi těmi krásnými slovy. Když někdo nepochopil význam sdělení, hledá chybu u sebe, i když ono sdělení třeba žádný význam mít nemusí.

Manažer by pak měl vytvořit prostředí, kde je normální se ptát a přiznat, že někdo něčemu nerozumí. Vyhánět bullshit dřív, než se začne cítit jako doma a přestavovat si nábytek. V opačném případě by takový manažer měl být strategicky realokován na alternativní kariérní trajektorii.

Corporate bullshit totiž nezvítězí ve chvíli, kdy někdo pronese nesmyslnou větu. Zvítězí ve chvíli, kdy se nikdo neodváží zeptat, co vlastně znamená.