Další argumenty proti 40hodinovému pracovnímu týdnu
Tento článek se mi psal velmi obtížně. Důvodů, proč nepracovat zrovna 40 hodin týdně, mám příliš. A během psaní mě stále napadaly další. Vydaly by snad na knihu. Tu ale psát nebudu, takovou už určitě dávno napsal některý z Beatniků, a lépe, než bych to dokázal já.
Pracovat osm hodin denně a pět dní v týdnu není nějak přirozené, je to jen zvyk. Tato norma byla zaváděna postupně na přelomu 19. a 20. století, u nás zrovna v roce 1918 (Eight-hour day movement - Wikipedia). V tu dobu vypadala práce podstatně jinak, než teď. Dělníci v továrnách a u pásů museli stát na svém místě, dokud běžely stroje, a jejich práci začínal a končil zvuk píšťaly. I když jsou děti ve školách stále zvykány na rytmus daný zvoněním, práce v korporátu už není limitována továrními stroji a ve velkém množství povolání si zaměstnanci mohou dovolit trochu flexibility.
Teď nemluvím o čtyřdenním pracovním týdnu. O tom už jsem psal dvakrát. Teď myslím něco radikálnějšího, třeba třídenní, dvoudenní nebo šestidenní. A práci ne nutně osm hodin denně, ale třeba pět nebo tři nebo klidně deset. Zkrátka každému, jak to vyhovuje.
Jak se tedy rozhodnout, kolik hodin je tak akorát? Mám na to takovou teorii. Nebudu předstírat, že jsem přišel na něco originálního, vlastně jsem obšlehl teorii spotřebitelské volby, kterou mi do hlavy natlačili v prvním ročníku na univerzitě.
Teorie spotřebitelské volby
Teorie spotřebitelské volby vysvětluje, jakým způsobem lidé rozhodují o alokaci svých omezených prostředků, většinou peněz, v tomto případě to bude čas. Rozhodujeme se o tom, jakou část dne nebo týdne věnujeme vydělávání peněz a kolik si necháme pro sebe.
Můžeme si to zobrazit v grafu, kde budou na jedné ose peníze a na druhé volný čas.
K pochopení našich preferencí nám pomůžou indiferenční křivky. Indiferenční křivka spojuje body, na kterých jsme stejně spokojení. Každý má nekonečné množství indiferenčních křivek a nejspokojenější je, pokud může být na co nejvyšší křivce (nejvzdálenější od středu). Indiferenční křivky se neprotínají a jsou klesající a konvexně zakřivené. Čím více máme totiž jedné věci, tím méně si ceníme dalšího přírůstku a ochotněji ji vyměníme za tu druhou věc.
Tím tedy máme znázorněny naše preference, a teď ještě do grafu zakreslit, co si vlastně můžeme dovolit. Tomu se říká rozpočtové omezení. Najdeme ho tak, že si na svislé ose vyznačíme maximum času, který můžeme věnovat vydělávání peněz, a na vodorovné ose zas nakreslíme, jak by to vypadalo, kdybychom měli jen volno. Tyto dva body spojíme a máme přímku, která nám ukáže, jaké máme možnosti.
Zbývá už jen najít tzv. "optimum spotřebitele" mezi prací a volným časem tak, aby nám přinášela co největší štěstí. K tomu musíme najít co nejvýše položenou indiferenční křivku, která se ještě dotýká našeho rozpočtového omezení.
Každému to vyjde nějak jinak. Dva lidé se stejnými možnostmi budou mít jiné preference, jinak zahnuté křivky. Záleží to na každého sklonech, jak si váží svého volna a jak moc touží po penězích.
Během života se vaše optimum bude posunovat, protože se vám budou pravděpodobně měnit jak preference (sklon indiferenčních křivek), tak vaše rozpočtové omezení. Když vám například v práci zvýší plat, můžete se rozhodnout, že už vám vaše příjmy stačí, a tak se rozhodnete více si užívat volného času, nebo naopak usoudíte, že se vám nyní vyplatí víc pracovat.
Méně práce znamená více života
Moje volba třeba vede k méně než 40 hodinám týdně. Ani jsem si nemusel kreslit graf. Stačilo, že jsem si to vyzkoušel, a poznal jsem, že jsem šťastnější. Nechci to nikomu vnucovat, ale je mi zatěžko přijmout, že by to u každého vycházelo zrovna na těch obvyklých čtyřicet.
Spíše mi připadá, že se mnoho lidí nevzpírá, protože je jim pohodlné, že někdo rozhodl za ně. Mnoho z vás asi zná vyprávění Dana Arielyho o tom, jak zkoumal, proč se i jinak podobné státy často drasticky liší v tom, kolik lidí se tam přihlásí jako dárce orgánů po své smrti. Objevil, že rozdíl je dán tím, jak je navržen formulář: v některých zemích mají políčko zaškrtnout ti, co chtějí darovat, v jiných ti, co nechtějí. A v obou případech většina lidí políčko nezaškrtne. (Are we in control of our decisions? | Dan Ariely)
Je bohužel hodně povolání, kde by bylo hodně těžké nějak s tím pohnout, třeba ve zdravotnictví nebo tam, kde se poskytuje podpora zákazníkům. Vlastně všude, kde se pracuje na směny. Mám ale za to, že ve většině korporátů by větší flexibilita byla možná. Překážkou jsou mnohdy hlavně manažeři, kterým se nechce zkoumat pracovní výkony svých podřízených.Jednodušší je stopovat čas, který zaměstnanci stráví sezením před svými počítači.
Podstatným rozdílem proti době, kdy byla osmihodinová pracovní doba zaváděna, je, že v tu dobu jen málo žen pracovalo mimo domov. Můžeme tedy předpokládat, že osmihodinová pracovní doba byla určena pro lidi, kteří měli obyčejně doma někoho, kdo se jim staral o domácnost a potomstvo. Málokdo by snad chtěl toto uspořádání vracet. Zvlášť, když je možné pracovat na trochu zkrácený úvazek, a zbyde tak čas na tyto činnosti. A mohou jí využít všichni dospělí obyvatelé domácnosti či oba tvůrci potomstva.
Jenomže lidé jsou na tu obvyklou pracovní dobu naučení. Že ji někdo nerad zvyšuje, to bych pochopil, často se ale lidé bojí i pracovat méně, zvykli si totiž na své příjmy. Obvykle se standardy zvyšují a lehce se tomu přizpůsobuje. Říká se tomu efekt žentouru, že když si v něčem polepšíme, máme chvíli radost, ale brzy si zvykneme a po čase nejsme spokojenější, než jsme byli předtím. Žentour je zařízení, které slouží k převodu zvířecí síly na točivý pohyb potřebný k pohybu strojů. Je to takový ten mechanismus, kde nějaký osel připevněný k oji chodí pořád dokola. Podobnost s korporátem je zřejmá.
Podle filozofa Jana Sokola mají lidé potřebu zjednodušovat si život tím, že se soustředí na jeden cíl, a to je žene k tomu, aby čím dál větší část svého života prodávali, a trávili ho proto prací, kterou nedělají rádi, a která je netěší (1). Tak možná proto všichni vykazujeme činnost právě osm hodin denně, i když pan továrník, kterému se to někdy před sto lety hodilo pro tři směny dělníků, už dávno nežije.
Myslím, že bychom svůj čas měli brát vážněji. Nemůžeme ochutnat všechny speciality, navštívit všechna místa ani přečíst všechny knihy či podmínky užívání, se kterými souhlasíme. Středověcí filozofové by nás vůbec za ten nápad prodávat čas odsoudili (2). Moderní člověk sice přemýšlí jinak, ale v této oblasti by snad mohl přemýšlet ještě trochu usilovněji.
Tak a na závěr už jen připomenu citát G. K. Chestertona o tom, že mít otroka přijde lacino, ale nejlacinější je otrokem se stát.
--------------------------------------------------------------------------------
Použitá literatura:
1) SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka: a Slovník filosofických pojmů. Vydání sedmé. V Praze: Vyšehrad, 2019. ISBN 978-80-7601-190-8. str. 167
2) LE GOFF, Jacques. Peníze a život: ekonomika a zbožnost ve středověku. Přeložil Kateřina BAVOROVÁ. Historické myšlení. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-657-2. str.31